Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a Blaze Bayley je zde zpět s dalším novým albem. Málem jako neúnavný metalový mezek, který si usmyslel, že hlavou sice zeď rovnou neprorazí, ale když do ní udeří opakovaně s náležitou silou a výbušností, výsledek se jistě dostaví. Přesně tak může být vnímán tenhle anglický samorost, jenž nejenže opět převážnou část proběhnuvších 365 dní strávil na turné po všech myslitelných i nemyslitelných zemských koutech, ale zároveň dokázal připravit a zrealizovat další těžcekovovou nahrávku, s níž znovu přichází, aby dokázal, že klasický heavy metal stále ještě není mrtev.
Ostatně, roční odstup mezi dvěma studiovými nahrávkami, to je věc snad naposledy vídávaná v původních metalových „osmdesátkách“, kdy tlačit na nahrávací pilu mělo ještě svůj smysl. Ex – zpěvák IRON MAIDEN to ale zjevně vidí jinak a tak v rekordním čase přináší druhé pokračování sci-fi příběhu kosmonauta Williama Blacka, osamělého na své cestě ke Keplerovým planetám, jenž se začal odehrávat na loňském veleopusu „Infinite Entanglement“.
A stejně jako tam je i zde Blaze opět fenomenální. Pravda, chybí sice moment překvapení, kterého se úvodní nahrávce zamýšlené trilogie (!) povedlo po čtyřleté nahrávací pauze využít na sto a více procent, poněkud chybí i jistá důvěrnější sevřenost celého konceptu a jeho hudebního provedení, ale jinak je to dočista ten samý výstavní heavy metal jako minule, přesně jako když si k němu přimyslíte onen v titulku deklarovaný přívlastek v podobě římské dvojky.
Začínáme znovu titulním kusem, jenž má znovu (obávám se, že právě zmíněné slovíčko bude v téhle recenzi nadužíváno, ale co holt se dá dělat) takové charisma, že nepřipraveného posluchače okamžitě posílá rovnou do kolen. Jednoduchý nápad, krásně dřevorubecké bicí Martina McNeeho z doprovodného bandu ABSOLVA a především vynikající hlavní pěvec, který v kouzelném refrénu, podepřeném sbory, doslova čaruje. Nechybí ani nesmírně magnetizující citace Roba Toogooda, britského herce, kterého jste mohli zahlédnout třeba v televizním „Sherlockovi“, a které dodávaly tolik lesku již minulé desce.
Dál už jedeme podle starého známého vzorce, účinkuje samozřejmě těžký kov ve všech svých osvědčeně zneklidňujících podobách, riffech, rytmech a melodiích, jemuž hlavní protagonista se svým skladatelským potenciálem a pochopitelně i jedinečným hlasovým projevem dodává výrazného tvaru vysoce šlechtěného kusu železné rudy. „Escape Velocity“ a „Blood“ vás vezmou na projížďku dvoukopákovou metalovou rychlostí a (zejména druhá ze jmenovaných) překvapí i hitovým potenciálem, „Eating Lies“ naopak zafunguje jako perfektní pomalejší věc navíc s důrazným textem a nádherně vymalovaným sólem a chvíli na to přichází i „Destroyer“, aby coby nejméně zvučný kus na albu tak trochu zchladil horké hlavy.
Album se v tu chvíli půlí a s tím přichází i půlení zážitků z jeho drážek. Na to nejlepší z titulní skladby navazuje majestátní „Dawn Of The Dead Son“, jíž po vzoru loňského akustického kusu „What Will Come“ střídá další nádherná pecka „Remember“, tentokráte navíc s neodolatelnou harmonikou a jak jinak než procítěným Blazeho přednesem. „Fight Back“ poté znovu zůstane skromně stranou od hlavního dění, jež vyvrcholí v parádním eposu „The World Is Turning The Wrong Way“ a naoko optimistické „Together We Can Move The Sun“. Optimismu však nikdy není nazbyt a tak závěrečné outro přináší jistě zajímavý příspěvek k těšení se na zmiňované třetí album z celé té vesmírné trilogie.
„Vydržet a přežít“, tak nějak zní v překladu název celé téhle parádní desky, což ale rozhodně není aktuální motto pro Blaze Bayleho. To spíš zní „překvapit a oslnit“. Věřme, že se ho Blaze přidrží i do třetice, protože bez nejmenších pochyb se mu to povedlo už dvakrát a už to samo o sobě znamená nadlidský nebo, chcete-li, nadmetalový výkon hodný pravého umělce.
1. Endure And Survive
2. Escape Velocity
3. Blood
4. Eating Lies
5. Destroyer
6. Dawn Of The Dead Son
7. Remember
8. Fight Back
9. The World Is Turning The Wrong Way
10. Together We Can Move the Sun
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.